Sportování

4. února 2015 v 18:32 | Gábina |  O Markétě a dětské mozkové obrně
Naše rodina se z hlediska náklonnosti ke sportům dělí na Blahovy a Vinterovy. Do skupiny čistokrevných Blahů patří mamka, Kiki, já a Vojta, Vinterovi jsou naopak taťka, Ondra, Marky, Maťák a Elka.
Rozdíl je zcela jednoduchý - zatímco Blahovi se dobrovolně hýbou jednou za uherský rok, slova jako sport a pohyb jsou pro ně sprostá a za správný sport považují snad jenom šachy a v mém případě skautské pořvávací bojovky. A Vinterovi jsou přesný opak. Milují sport jak v televizi, tak hlavně jeho provozování a není pro ně nic lepšího, než v profi oblečcích pobíhat po venku.

Taťka se sice pokoušel tu blahovskou část ke sportu nadchnout, ale tak radikálním způsobem, že nám to snad znechutil ještě víc. Pokud poznáváte věty Do kolen, Gábo, do kolen; Pojď Kiki, dáme sprinta tam k té lampě; Vojto, proč nechceš jít v sobotu na ten zápas anebo Radunko, vždyť cyklistika v Krkonoších je hrozně odpočinková a chytáte z nich rapla, tak vítejte v týmu. Můj otec trošku moc tlačil na pilu při dostávání nás, Blahovy, k lásce k pohybu, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Na snowboardu jezdím jedině kvůli tomu, že taťka je lyžař a prknu nerozumí, na kolo sednu, když se mi nechce chodit a vím, že to je kousek a plavat chodím, protože mi Ondřej koupil permanentku a mě je líto ji zahodit. Stejně se tam víckrát jak jednou do měsíce neukážu.

A teď si vemte, že sestřička je přesným opakem mě - aktivní a nadšená. Vemte si, jaký je to paradox, mě je to ukradené a ona by chtěla, ale většinu normálních sportů nemůže. Ještěže existují vozíčkářské alternativy, jinak by Markéta uhnila za živa.

Na střední šermovala. Teď má starosti se školou a, co si budeme nalhávat, s JŠ taky. Dívat se na to bylo docela vtipné, to máte pocit, že musí sletět dolů, anebo si těma tyčkama ublížit.
Taky plave. Úplně normálně, akorát nohama jí to úplně tak nekmitá. A hrozně krkolomě se dostává z bazénu, za což se jí hrozně směju. A ona mě potom i bez noh za trest předplave a pocáká a já si pak připadám jak idiot.
Občas si s kamarády jde zahrát ping pong. Pro mě taky něco nepochopitelného. U miniaturního stolu ti pošuci vybírají takové míčky, o jakých já bych si mohla nechat jenom zdát a to mi to od trupu dolů funguje relativně v pohodě.
A co mi přijde obdivuhodné úplně nejvíc, to je lyžování. Sice to není úplně levná sranda, ale Markéta si moc přála, takže když se složila celá rodina, předloni tu věc pod stromečkem našla. A upřímně řečeno, nikdy jsem nikoho neviděla víc se radovat ze sportovního náčiní. Po několika letech konečně ty lyže dostala, a tak může na jarácích jezdit s námi. Já bych se nejradši jenom v rekreačním tempu procházela, jenom abych se nemusela moc hýbat a ona s radostí podstoupí všechny ty divné pohledy, jenom aby si mohla trošku zalyžovat. Obdivuhodné, obdivuhodné a obdivuhodné!

(Co naopak Markétka nesnáší, je tancování. Proč? Někdy prý nevíte proč, ale jí se to strašně, ale strašně nelíbí. Přijde jí to divné a neobratné a stejně by s ní nikdo netančil.)

Není ona ta Markéta trošku nadčlověk? Já být vozíčkářkou, sedím doma a čtu, píšu a hýbu se ještě míň než teď a ona je tak aktivní, že se hýbe. A dobrovolně! Každopádně klobouk dolů!
Navrhovala jsem jí, ať to zkusí jako ten borec na videu a prý časem. Tak uvidíme... :)


A abych byla taky trošku egoistická, přidávám foto svého oblíbeného sportu - hodně bahna, hodně pořvávání a hodně srandy. Tak.

 

Konečně pořádek aneb podřadný článek o naší hudbě

30. ledna 2015 v 20:53 | Gábina |  Zápisník
S Markétou posloucháme stejné věci. Skoro. Což je vlastně úplně nepodstatná informace. Tento článek je prostě jenom, že svoje lásky potřebujeme mít někde na nějakém veřejném místě vystavené a snadno se k nim dostat. A mít k nim moudré řeči.
Moje nejoblíbenější jsou VELKÝM PÍSMEM, Markétiny růžově (jo, Marky je ta holčička, co má ráda růžovou :-) )

REGINA SPEKTOR
Nádherná ženská s nádherným hlasem a podle všech mužských uživatelů YouTube taky s nádhernou pusou. Její klipy jsou hrozně hravé a veselé a barevné a prostě vás baví.

DAMIEN RICE
Vypadá sice jako Theon Greyjoy, ale osobnost je to mnohen lepší. Už jen podle toho jak zpívá. Je to hrozně citlivé, až se u toho skoro chcete rozbrečet. A i když si přečtete jeho příběh nebo poslechnete tohle, chce se vám z toho brečet ještě víc.

LISA HANNIGAN
Její písničky jsou pěkné. Některé z nich hrozně pěkné. A některé na mě mají doknce stejný účinek, jako když je dělala s kolegou Ricem. Ale jakožto přehnaně romantická duše v ní teď vidím tak trošku sobce. Tak snad jednou...

JAROMÍR NOHAVICA
Společně s Abbou a Zeppeliny je to hudba mého dětství. A když se řekne Nohavica, tak si většina představí tak maximálně Tři čuníky nebo Kometu, já ujíždím na jiných. Toto je jenom výběr těch nejmilovanějších a u Zatímco se koupeš jsem si neodpustila dvě verze. Protože pokud něco z písniček na této stránce skutečně miluju, je to zaručeně Zatímco.

KATHLEEN FERRIER
Dostala jsem se k ní přes knížku Zimní bitva, kde se autor inspiroval jejím hlasem a pohnutým příběhem. Příběh ještě načtu, ale hlas je výjimečný. Pokud máte operní zpěv spojený s nějakou uječenou sopránovou Rusalkou, dejte kontraaltové Kathleen ještě šanci.

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ
Sympatický je mi i jako člověk. Pravda, že jeho dílo dobrou náladu po hrstech nedodává, ale je krásně melancholické a tajemné. A má nabídnou i jiné věci, než jen profláklé Labutí jezero.

24.1. aneb Markéta se nezdá

24. ledna 2015 v 2:41 | Gábina |  Zápisník
Slíbila jsem pokračování Markétčiné lovestory. Tak tady je a musím se pochlubit, že sama hlavní aktérka příběhu mi ve své momentální euforii dala svolení publikovat. Musím toho využít a podělit se s internetovým světem.

Napřed vám ale obě naše holubičky představím - ji, Markétu, už znáte, ale on je velká neznámá. Tak tedy, on se jmenuje J.Š. (zatím jenom iniciály, protože přece nic není jistého), prvním rokem studuje FIT a je typickým přestavitelem svého druhu - introvertní a zakřiknutý informatik. Sice jsem ho ještě nikdy neviděla a Marky jenom párkrát, ale už o něm vím opravdu spoustu objektivně podaných informací - hezkej, chytrej, gentleman, vtipnej, ochotnej a tak dále.
Jak už jsem psala - potkali se ve středisku pro pomoc studentům se specifickými potřebami. Ona jim tam přišla říct, že nic nepotřebuje, protože ze začátku roku se na ni vrhli a nechtěli věřit, že si vystačí sama. On, J.Š., dost špatně vidí, a tak tam byl kvůli nějaké digitalizaci textů. Možná. I kdyby do střediska šel kvůli něčemu jinému, je to úplně jedno. Hlavní je, že oba museli čekat, tak si sedli a dali se do řeči.

Když odcházeli, on ji ještě dopravodil na zastávku a rozloučili se, protože on bohužel ještě musel něco zařizovat ve městě. Už při cestě šalinou se Markéta rozhodla, že ho strašně miluje, že se vezmou, narodí se jim deset dětí a oni si budou věrní až do smrti.
Problém byl ale v tom, že o něm věděla jenom jak se jmenuje, na jakou chodí fakultu a že pochází z jihu Moravy. Jinak nic.
J.Š. si naštěstí nejspíš usmyslel to stejné, a tak zřejmě nějak hacknul informační systém nebo co, ale nějak zjistil, jak se Marky jmenuje a na facebooku si ji přidal do přátel. Och.
Sestřička to brala jako první krok, a tak mu napsala nějakou hrozně chytrou zprávu. No a začali si psát. Někdy začal on a někdy ona, ale ani jednomu z nich se příliš nechtělo činit ten první krok. Co kdyby ten druhý, který očividně nemá na práci nic jiného, než psát si s ním, přestože by se měl učit na zkoušky, odmítl? Co když ho chce jenom tak potrápit? Nebo ho ani nenapadlo něco víc, prostě jsou kámoši a píšou si.
Nakonec se Markéta ukázala jako charakterní žena, na kuráž si lokla štamprli domácí meruňkovice a se svou věrnou sestrou Gábinou za zády ho pozvala do kina.
Není to příliš originální, ale originální ať si zůstanou hrdinové amerických romantických komedií, my jako čeští študáci máme právo na úplně trapné a ohrané kino a po něm posezení ve vinárně.
J.Š. byl štěstím bez sebe - už nějaký ten pátek očividně netoužil po něčem jiném, takže souhlasil bez jakýchkoli námitek a věřím, že by dokázal oželet svatbu vlastní sestry, pohřeb dědečka, důležitou zkoušku i koncert oblíbené skupiny, aby s Marky někam mohl jít.
Domluvili si co nejbližší datum, aby se nemuseli stresovat moc dlouho a šli. Na to, aby vnímali film, byli oba prý moc rozfofrovaní, takže to byla jenom taková nedůležitá kulisa vzadu, ale ve vinárně prokecali několik hodin a rozloučili se s tím, že se musí potkat co nejdřív. Třeba na koncertě Poletíme?, protože jak zjistili, oba jsou velcí fanoušci. Sice jsme plánovali sourozencký zájezd, ale s takovou asi s Ondrou a Vojtou budeme muset zůstat doma, abychom nezacláněli.

Tak to vidíte, dopadlo to dobře, takže seznam loserů bez štěstí v lásce v naší rodině se začíná zmenšovat. S takovou v něm za chvíli zůstanu sama...





Na jejich počest přikládám Markétinu oblíbenou poletímáckou píseň a fotku, na které se do ní nejde nezamilovat. Kdyby J.Š. objevil tento blog, aby se měl čím kochat :-)
 


Jakého mi to máme inteligentního prezidenta!

15. ledna 2015 v 16:00 | Gábina |  O jiných existencích
Dnes jenom tak narychlo - už jste to četli? Blbí handicapovaní, že jo, vždyť by tu mozkovou obrnu od nich ty ostatní děcka mohly chytit!


My doma prskáme vzteky a Markéta to dokonce obrečela. Je tohle možné? To rovnou může doporučit zákaz styku blondýn s brunetami, holek s kluky, mladých se starými. V rovnocenné komunitě je přece všem nejlépe, obohacení zkušenosti ostatních je jenom mediální výmysl na zblbutí nepátel!

A proto souhlasím s videem, protože i když se Zeman možná na to video nikdy nepodívá, nadávat u piva na poměry očividně nestačí. A tak, i když si myslíte, že je neuvěřitelně naivní, stejně se na něj prosím podívejte a nad integrací dětí s handicapem se zamyslete. Děkuji. A děkuji Dominikovi, že nesedí a dělá něco. A taky handicapovaným, že si nehledí jenom své rovnocenné komunity a baví se i s námi, i když to velmi často nemají úplně jednoduché.


Petr - biologický otec, Aleš - taťka jak má být

13. ledna 2015 v 22:56 | Gábina |  O jiných existencích
Odbočím od tématu Markéta a bytí vozíčkářkou. Jednak se nic zas tak zásadního neděje a hlavně jsem si uvědomila, že mám ráda svého tatínka, a tak se sestřiným požehnáním napíšu něco o něm.

Začnu úplně od začátku, tedy v roce 1988, na velmi rychlé a improvizované svatbě, kdy si osmnáctiletá Radka H. (v mým věku!) vzala o čtrnáct let staršího Petra B. Důvodem svatby tehdy nebyla nějaká láska nebeská, ale spíš Kiki, netrpělivě čekající u mamky v břiše. No a protože manželé nebyli žádní troškaři, šlo to potom jako na jezdícím pásu - Kiki, Ondra, Marky, já a nakonec Vojta.
U Petra, tedy našeho taťky vypukla roztroušená skleróza už v docela pokročilém stádiu. Mamka mu říkávala, ať zajde k doktorovi, ale on byl velmi hrdý muž a rozhodně žádný hypochondr, který si od nějaké ženské a doktorů nenechá poroučet a nějaké brnění nebo záchvaty, kdy byl chvíli úplně mimo, to přece nic neznamená.
Bohužel zjistili to, když Kiki bylo šest let a přestože jedl plno léků, zbývalo mu už jenom pár let. A i těch pár let v podstatě strávil v posteli, takže mamka byla vlastně sama na šest lidí. Docela síla.
Umřel, když mě byly čtyři roky, to znamená roku 2000. Trošku si ho pamatuju, ale jsou to spíš jenom záblesky - člověk ležící v posteli, kolem kterého se musí chodit téměř po špičkách. Je to můj otec, měla bych o něm mluvit jedině v dobrém, ale prakticky nemám žádné vzpomínky.

Mamka se potom stala vdovou s pěti dětmi a ne zrovna úplně příznivou finanční situací - ještě když vezmete v úvahu potřebnou rekonstrukci domu, aby se po něm mohla pohybovat Markéta, nebyla to zase taková sranda.
Snažili jsme se z toho nehroutit a nějak vyžít. Mamka začala skoro hned chodit do práce a my jsme se taky snažili pomáhat, jak se dalo.
Varuji vás, že to bude znít lacině jako červená knihovna, ale mohla bych přísahat na Bibli, vlajku nebo cokoli jiného, že to je všechno pravda. Když tedy mamka nastoupila do práce, měli nového kolegu, dokonce zástupce vedoucího. Mladý, vystudovaný, nějakou dobu dokonce přednášel na vysoké škole, bohatý a svobodný! Muž jako z Austenovských románů, takže všechny nezadané ženské z účtárny zbystřily pozornost. A on, světě div, se zamiloval do naší mamky. Možná proto, že jako jediná se mu nesnažila lézt do zadku. Nebo že měla tak velkou rodinu a Aleš pochází z velké rodiny. Nebo si prostě byli souzeni a tečka.
Mamka ale pořád vedla svou - stará matka tolika dětí přece nebude kazit život takovýmu hošíkovi. Podotýkám, že jsou od sebe o tři roky, což zase není tak tragické. A stejně by ho to přešlo, tyhle typy to vždycky přejde. Prostě by mě nechal být a co já bych si pak počala?
Na druhou stranu se ale taky zamilovala. Jako puberťačka. Takže když nám líčila, dnes už legendární, historku o tom, jak si firemní večírek přivedl nějakou jinou ženskou, prý kamarádku, a ona málem vyletěla z kůže, srší to emocemi ještě po třinácti letech.
No a po nějaké době, když se vybrečela u babičky a ta jí pořádně domluvila, a když jeho náklonnost byla pořád větší, tak to dali dohromady. A po pár měsících chození se vzali. Svatba byla tentokrát pořádná, ne žádná tajná jenom se svědky a pár známými.
Aleš nás všechny adoptoval, takže jsme si jméno z B. změnily na V., což hlavně ve škole přinášelo dost zmatků. Jedna učitelka si prý odmítala Kiki přepsat a tvrdohlavě si ji pořád vedla jako Kristinu Blahovou. A aby těch dětí nebylo málo, do sbírky s mamkou ještě přispěli našimi mladšími sourozenci Matějem a Eliškou. Potom taky radši změnil práci, jednak kvůli penězům a taky aby se s mamkou vyhli ponoře a blbým pomluvám.

A o co jsme přišli v dětství, to nám bylo nahrazeno později. A když se mě dneska někdo zeptá, kterého ze svých dvou otců považuju za toho pravého, neváhám ani chviličku a říkám Aleš. ALEŠ!
Konečně máme tatínka, který si s námi vyrazí na kolo, na konci nám koupí kofolu a párek a pokecá si s námi o těžkém životě. A odviruje počítač a přidělá poličku a opraví repráky. Protože tak to taťkové přece dělají.
Mamka teď díky němu jen září, což se někdy před patnácti lety rozhodně říct nedalo. K jeho vlastní zlosti se jí jednou naše zapomnětlivá babička ptala, o kolik že je to vlastně mamka mladší. Září jako sluníčko a užívá si života se svým skvělým chotěm a beztak úžasnými dětičkami.

Díky tati!


Žádnou dobrou fotku taťky nemám, ale Maťák je prý celý on, tak když ne otce, tak aspoň syna.

Jsem nudná, hnusná, pesimistická a ukňouraná, ale nemůžu si pomoct a pořád tě miluji

10. ledna 2015 v 16:28 | Gábina |  O jiných existencích
Omlouvám se, že dnešní článek Markétu nezmíní snad ani jednou. Že se netýká jí, ani někoho dalšího z mých mnoha a mnoha sourozenců, ale strašlivě egoisticky jenom mě. Pořád to samé holčičí fňukání, kterého je celý blog.cz naprosto přeplněný. Ale nemůžu jinak. Potřebuju se z toho trošku dostat, protože s Markétou teď řešíme maximálně její lovestory a kamarádky mi poradily, že život jde přece dál. A tak mi, a za to se velmi omlouvám, nic moc jiného nezbývá.

Na gymplu máme klasické rozdělení na áčko a béčko, rozdělení naprosto náhodné a udělané asi tak, aby v každé třídě bylo cca stejně holek jako kluků.
Vždycky když tyhle miniaturní osůbky v jedenácti přijdou do primy, vytvoří strašlivě úžasnej kolektiv ve své třídě a protože je všichni začnou srovnávat s tou druhou, tak ty začnou nenávidět. Přitozený postup a kdo tvrdí, že první dva roky ty třídy spolu nějakým způsobem vycházely, pěkně kecá.
Z béčka (anebo v tom druhém případě z áčka) znáte jenom tak dva tři lidi, kteří buď hrozně dobře běhají, hrajou na nějakej nástroj, anebo v případě spolužáka Honzy a béčáka Lukáše se perou způsobují otřes mozku.
Postupem času se obě třídy začínají setkávat v namixovaných hodinách, půčovat si od sebe pravítka a kalkulačky na písemky z matiky a občas si k sobě přisednou i na obědě. Pravý zlom, jak ve vztahu obou tříd, anebo nás dvou nastal až na společném lyžáku.

Poprvé jsme spolu promluvili u hromadného nakládání věcí do autobusu. Sice to byl jenom blbej béčák, ale oba jsme přišli trošku pozdě, a tak jsem se ho ptala, kam mám dát prkno, když už ho všichni mají naložený. Rozhovor tak na minutu, ve kterém jsme si stačili sdělit akorát, že nevíme a odkdy kdo jezdí na snowboardu.

Nejspíš jsme si byli souzeni, protože i při zařazování do družstev jsme se oba ocitli v tom skoro nejhorším (článek o sportech mám už v hlavě, takže velmi brzy pochopíte, co jsem já za talenta), na běžkách jsme se oba zbytku pokoušeli dokázat, že sjezdování není všechno a na prkně jsme konečně společně s pár dalšími frajírky s kšandami dole mohli předvést, co v nás skutečně je.

Ale až na nějaké vzájemné sbírání z hlubokého sněhu nebo ježdění na vleku jsme se spolu skoro vůbec nebavili. Možná jsem se mu už tehdy líbila, a tak se styděl, ale s větší pravděpodobností jsem mu byla úplně ukradená. Nevím, nikdy jsem se ho na to vlastně nezeptala.

Pravý zlom, alespoň tedy z mé strany, nastal, když se vracely školou půjčené lyže. On, alias K., alias Kuban, dostal za úkol všem oznámit, že je máme nosit dolů do lyžárny. My jsme se balili v pokoji a on jenom nervózně přešlapoval před pokojem a styděl se mezi nás vejít. Nakonec musel požádat nějakou svoji spolužačku, aby šla dovnitř a vyřídila mi to.
Vždcky se mi líbili takoví trošku drzejší, vysocí, brýlatí a tmavovlasí kluci a teď tam přede dveřmi stepoval pravý opak a já jsem se během asi tak pěti vteřin šíleně zamilovala.

A potom nastává ta trapná část. Asi rok jsme se míjeli na chodbě a akorát stydlivě klopili zraky. Sice jsme byli přátelé na facebooku, ale po lyžáku si každý přidával z paralelní třídy, takže na tom nebylo nic neobvyklého. Hrozně jsem se tím užírala a říkali si, že když jsem normálně celkem extrovertní, nebo aspoň tak něco na středu, tak proč ho nejsem schopná oslovit.

Naštěstí dokonale funguje systém šeptandy, takže když jsem se po asi půl roce trápení svěřila své nejlepší školní kamarádce Šárce s tím, že to nesmí nikomu říct, ta to řekla Páje a Martinovi a protože Martin je bratrenec Lidu z béčka, tak se to dozvěděla Natka, Miriam a Anička z paralelky, od nich zase Lukáš, Fífa a nějakým způsobem to došlo i ke Kubanovi.

On byl asi taky dost nahlodaný a když se to dozvěděl, prý se kvůli mně přihlásil na čestinářskou olympiádu. A napsal mi na facebooku. A bavil se se mnou, když mě potkal. A zamiloval se do mě.

A mě splnil sen. Skoro rok jsem fantazírovala o Kubanovi jako o nejlepším chlapci na světě a teď jsem ho měla. Celého a pro sebe.
On mě podruhé motivoval k hraní na kytaru, čehož jsem poprvé nechala někdy ve dvenácti letech, naučil mě třídit odpad, kvůli mě si přečetl všechny díly Písně ledu i ohně, i když při polovině kapitol dost trpěl. A hlavně se mnou diskutoval o věcech, o kterých jsem se vždcky chtěla bavit a neměla jsme moc s kým. Na první pohled byste sice možná řekli, že vypadá, jakože neumí napočítat do pěti, ale měl a vlastně pořád má obrovský rozhled a znalosti. Dokáže ale uznat cizí argument a respektovat oponenta.
A nejen to. Uměl si ze sebe udělat srandu. Lízali jsme spolu namrzlé zábradlí, jezdili na prkě po zadku, na koncertě házeli babiččiny krajkované kalhotky na zpěváka a nemyslel si o mě, že jsem prase a magor, když jsem to navrhla. Dokázal potěšit, zlepšit náladu, jako nikdo na světě, nebo aspoň v mém světě.
Objímal a líbal naprosto bezchybě. Nikdy jsem si vlastně nepřipadala líp, než celá namačkaná na něj, když jsem nevnímala nic jiného, než naši spřízněnost.
Byl zodpovědný a měl originální nápady. Dokázal druhé ocenit. Čím dýl ho znám, tím víc vidím, jak je to výjimečný člověk.

Měla jsem všechno tohle. Nejspřízenější duši ze všech. A mě, naprosté krávě, vadily dvě hloupé, povrchní a stupidní věci. A) špatně se učil a měl dělat reparát. Zpětně jsem od kohosi dozvěděla, že má nějakou poruchu a nikdy si vůbec nestěžoval. B) Nechtěl se mnou ještě spát.
Žádné další chyby nemá, nebo jsou tak zanedbatelné, že je oproti mě absolutně zbytečné je zmiňovat. A tak místo toho, abych si cenila každého okamžiku stráveného s Kubanem, nutila jsem ho být doma a učit se. A místo toho, abych si srovnala priority a cenila si toho, že to se mnou myslel vážně a nejenom zbouchnu holku, vyspím se s ní a konec, zazlívala jsem mu, že Šárka s Ondrou už přece dávno spí, tak proč bychom neměli my. Zahodila jsem Kubana, abych se vyrovala kamarádce ze školy! Je mi ze sebe špatně.
Rozešla jsem se s ním, protože čtverka z biologie a trojka z informatiky mi přišly jako zásadní priority a taky kvůli Šárce.

A půl roku, kdy spolu nejsme, je pro mě zatím nejhorší období, jaké jsem zažila. Potkáváme se na chodbě a on místo toho, aby mnou pohrdal a odvracel pohled, se na mě usmívá jako na příjemně strávený rok. Jako na hezké dospívání. Jako na milou, ale uzavřenou kapitolu svého života.
Na druhou stranu, nijak se ani netají, že pravděpodobně našel lásku svého života, protože já nestačím žasnout nad nasazením, s jakým na chodbách ožužlává tu vysokou, pěknou a šestnáctiletou blondýnku. Můj a ještě k tomu nesmělý Kuban a je mu jedno, kolik lidí si o nich ve škole šušká.

Tímto bych té mé drahé, nejdražší a vlastně ze začátku i do jisté míry tajemné osobě chtěla poděkovat. Pravděpodobně se zachovám jako Bel Rowley z The Hour a Freddiemu/Kubanovi to nikdy nenechám přečíst. Třeba ale jednou najdu odvahu, protože by měl vědět, že ten rok a kousek, co jsme spolu strávili byl opravdu nejkrásnější, jaký jenom člověk může zažít. A že toho nesmírně lituju a že na něj myslím úplně pořád. A že se děsím maturity a času odloučení. Protože ty chvíle setkání sice bolí, ale i tak jsou nejkrásnější z toho, co se mi ve škole děje. A že pokud bych měla jedno přání, tak vrátit čas do června, Kubanovi se omluvit a nepustit ho pryč ani na okmažik.



Pozn.: Neoslovuju ho Kuban z nějaké zášti nebo nenávisti. Říkám mu tak, protože vím, že se mu to líbí nejvíc a že při Kubíkovi, Kubíčkovi, Kubsíkovi nebo Jakoubkovi dost trpí. Říkám mu Kuban právě proto, že ho miluju.

Cestování

6. ledna 2015 v 19:18 | Gábina |  O Markétě a dětské mozkové obrně
V některých věcech to má moje sestřička možná i jednodušší než my, v některých stejné nebo jenom trošku komplikovanější, ale jsou věci, které by jí záviděl jenom nějaký masochista. A učebnicový příklad této kategorie je cestování.

Samozřejmě, zlepšuje se to, časy, kdy si vozíčkáři mohli nechat o cestě MHD jenom zdát jsou dávno pryč, ale i tak není o co stát, věřte mi, respektive věřte Markétce.

Zrovna to MHD je docela v pohodě. Nízkopodlažní spoje jezdí docela často a tvůrci jízdních řádů, minimálně tady v Brně, nejsou úplně vymázlí, takže to na sebe i docela navazuje.
Zastávky bez přístupu jsou ale typický příklad něčeho, kde soudruzi z Ukrajiny, nebo kdo nám ty zastávky stavěl, udělali chybu. Nízkopodlažní šalina je krásná věc. Lidi se přece mají rádi, tak si pomáhají, na světě je krásně, svítí sluníčko a voní kytičky. Když ale tato zhmotněná známka lidské solidarity přijede na ostrůvek, vysoký možná jen blbých 30 čísel, stejně je vozíčkář, který by si dovolil zatoužit do této šaliny nastoupit, pěkně v kelu. Anebo v nebíčku či v nemocnici, protože už je možná přejelo auto.
Člověk si to prostě neuvědomí, on je to jeden blbej krok, ale vozíčkář to prostě nemá jak zvládnout. Možná vozíčkář, který de facto "jenom" nemůže chodit se může naklopit na zadní kolečka a něco ještě překonat, ale lidé s horšími druhy handicapů, jako například někdo s dystrofií na elektrickém vozíku si může tak maximálně huknout, anebo taky spadnou na držku.
Krásným příkladem je brněnská ulice Cejl, aneb pro vozíčkáře prakticky velká neznámá. Pokud se tam chcete dostat, musíte vystoupit buď na Jugoslávské nebo na druhé straně a Maliňáku - a ni tam to není pro všechny a ideální - a dopravit se po vlastní ose. To zní lákavě, že?
Moje sestra je naštěstí docela požehnaný tvor a když se jí chce, tak se pomocí berlí, držátek i spolucestujících na schody dostane. Čehož ke zděšení ostatních lidí občas využívá, jako třeba jednou před Vánocemi.

Šly jsme spolu nakupovat dárky. Bylo pár dní před Vánocemi, všude narváno k prasknutí, takže si dovedete představit, jak se lidi tváří, když se někde objeví Markéta na vozíku a snaží se procpat davy a regály blízko u sebe. Uznaly jsme, že v této náladě se nakupovat nedá a že to necháme na někdy jindy (typický vánoční postup), na náměstí Svobody si daly svařáček a mířily domů. Když jsme se blížily k zastávce, zrovna jela šalina my ji chtěly stihnout, to je přirozené. Bohužel to byla stará krabice se schody.
Nastalo dilema. Nutit Markétu k tomuto atletickému výkonu, nebo mrznout na zastávce deset minut? Naštěstí mi sestra ulehčila volbu - "Gábi, jedem," a jelikož starším sourozencům se nemá odporovat, rychle jsem se jí snažila odvázat nohy a pomoct vstát.
V zadních dveřích, kam jsme si stouply, vystupovalo tak dvakrát víc lidí, než u ostatních výstupů, co samo o sobě neznačilo nic dobrého. To jsem si uvědomila, když se mi Marky chytla jednou rukou kolem krku, jednou za madlo u dveřích a po schodečkách se soukala dovnitř.
Byly jsme na třetím schůdku, když šalina známě zahoukala a zavřela dveře.
"Nééé!" volaly jsme svorně, když jsme spatřily, jak Markétin stokrát proklínaný vozík zůstal venku na zastávce.
Ve výsledku to nic tragického nebylo, vystoupily jsme další zastávku a já jsem pro něj zpátky doběhla, ale měli jste nás slyšet po jednu tu nekonečnou zastávku - "Někdo to ukradne nebo aspoň odveze strašně daleko anebo si na něm odtransportuje vánoční dárky, né, né, né."


To jsou Markétiny trable s cestováním. Od samotné múzy tohoto blogu jsem dostala pokyn dát sem jednoduchou radu, jak se chovat k vozíčkářům v dopravních prostředcích.
Uvolněte nám příslučný prostror, nevrhejte na nás pohledy, křečovitě nás nepřemisťujte a nesnažte s námi diskutovat o našem ubohém osudu, nepoučujte svoje děti o našem ubohém osudu a prostě nás nechte žít. Necestujeme poprvé a o pomoc si říct umíme.

A ještě si můžete přečíst moudré rady našeho dopravního podniku, který si tělesně postižených očividně velmi váží, a podívat se na bezbariérové zastávky. A nechat se od slečny poučit, jak s vozíkem na letišti, protože toho se bojí i moje chrabrá sestra.

Lásky čas

1. ledna 2015 v 10:24 | Gábina |  O Markétě a dětské mozkové obrně
Vozíčkáři mají nějaké to randění, flirtování a partnerské vztahy úplně stejně jako my. Pokud ovšem nemají panickou hrůzu z neúspěchu a radši si stokrát řeknou, že je na vozíku nikdo nebude chtít, a tak láska skončí ještě dřív, než začala.
Markéta není žádná srábotka, ale co se týče této věci, dokáže být neuvěřitelně paličatá. Pamatuji si, jak se před pár lety zamilovala a snad každý člen rodiny za ní musel individuálně přijít, hodinu jí zvyšovat ego, aby Markétu trošku pošoupl. Když se po několika dlouhých týdnech přece jenom konečně rozhoupala k činu, její vyvolený si mezitím našel partnerku, se kterou jsou k Markétině zlosti dodnes, a jí zbyly jenom oči pro pláč a zlomené srdíčko.
Ne všichni vozíčkáři jsou stydliví a tvrdohlaví jako Marky, třeba paní na videu má sebevědomí na rozdávání, ale já mám doma právě ten vzorek, co jsem popsala.

Abych tak řekla pravdu, přijde mi, že veškerý sex-appeal přidělený naší rodině vyžrala naše nejstarší sestra Kiki a na nás už nezbylo nic. Na gymplu to střídala jak na běžícím pásu, první rok na vysoké taky a pak našla Kubu. Ten ji po čtvrt roce chození požádal o ruku, ale ona ho odbyla s tím, že za měsíc už dávno nebudou spolu. No ale vydrželo jim to a na jaře se budou brát. Krásné, že?

Ondra má strašně moc kamarádek, jak jim říká, vždycky nějakou přivede domů a tam... No však víte. Mamka z toho šílí a snaží se mu domluvit, že mladý křesťan by si měl počkat až po svatbě, anebo si aspoň najít stálou parterku, ale Ondra spíš dá na taťku, který říká, že musí pochopit, co vlastně chce. "A abych našel tu pravou, musím udělat nějakej konkurz, ne?"

Jediný vztah, co jsem kdy měla já, skončil mou vlastní blblostí letos v létě a Vojta, můj druhý brácha, je něco jako zamilovaný do spolužačky, se kterou si píše, ale ona ho bere jenom jako "dobrýho kámoše". Naštve.

Tak to vidíte, jsme rodina tragédů. Tento blog je ale především o Markétě, tak se pojďme podívat blíže na ni.
Sestra měla štěstí na dva typy kluků, které vozíčkářka nechce potkat. Fakt nechce.

Bylo jí šestnáct, když potkala Igora (říkejme mu Igor, protože netuším, jak se jmenoval dooprvady). První láska pro oba dva, takže to musí být pořádná romantika. Igor ji za letního večera pozval do parku na večeři při svíčkách a Markéta z něho byla úplně odvázaná. Jenom jí trošku vadilo, když se na její vozík díval jako na nějakou sprostou věc, o které se prostě nemluví a když se dostávala ze země zpátky do něj, Igor se radši otočil a jakože pozoroval hvězdy.
Takhle to vypadalo asi následující tři schůzky a když Marky nevrhla, aby šli do kina, do hospody nebo prostě jenom tak na procházku do města, Igorek se cukal a když ho poprosila, aby na ni někdy počkal před školou, anebo ji nedejbože představil doma nebo kamarádům, rezolutně to zamítl.
Markéta to sice prve obrečela, ale pak uznala, že stýkat se s takovým chudákem opravdu nemá potřebu. A tak se s ním na jedné takové inkognito schůzce rozešla a bylo po lásce.
Pokud má kluk problém se s vámi ukázat na veřejnosti, asi to nebude myslet úplně ten pravý. Zajímalo by mě vlastně, proč to s ní vůbec začínal.

Potom tři roky nic a teď se zdá, že hvězdy jsou teď pro Markétu ve správné konjukci a jí se začíná dařit.
Když odmaturovala, na brigádě potkala Kvida (opět, nevím, jak se jmenuje, protože teď o něm Marky mluví jako o Slizounovi). Kvido se s ní dal téměř okamžitě do řeči a po první směně ji pozval do kavárny. Tam ji pomalu nepustil ke slovu a mluvil jenom o sobě a taky o tom, že se mu hrozně líbí ženy na vozíčku a že vždycky toužil stakovou být.
Sestru to docela zaskočilo a poté, co to probrala snad se všemi svými sestrami, sestřenicemi a kamarádkami, uznala, že Kvido, který se téměř okamžitě zamiloval do jejího vozíku a jejího handicapu a ne do ní. A když někoho sice vzrušuje představa ochrnuté holky v posteli a na ničem jiném nezáleží, taky to nebude pro dlouhodobější vztah ono.
A jak to je s milým Kvidem teď - ségra si od nějakého spolehlivého zdroje zjistila, že si našel poctivou kvadruplegičku a jsou spolu moc, moc šťastní.

A teď to začíná vypadat docela nadějně s jedním velmi sympatickým chlapce, který Markétu bere prostě normálně a přirozeně - jako Markétu. Potkali se ve středisku pro pomoc studentům se specifickými potřebami. Prostě romantika.
Ale o tom až někdy jindy - abych to nezakřikla.


Úplně na závěr opět přikládám radu, jak jednat, když chcete randit s vozíčkářkou, přímo od mého drahého pozorovací objektu.
Odmyslete si metr, o který jste nižší, uštřete si šíleně nenápadné pohledy na naše divný ruce a nohy, klidně říkejte půjdeme do kina, skočím si na záchod, doběhneme vlak, protože my to taky říkáme a chovejte se úplně přitozeně. Ď.


A na youtube jsem našla takový příběh o rande s vozíčkářkou. Takhle by vám to asi s Markétou nevyšlo, ale jinak je to super nápad! Jo a je to z New Yorku, miluji tě.

Schéma mé rodiny

29. prosince 2014 v 20:47 | Gábina |  O jiných existencích
Možná vás už v profilu zarazi, že jsem členka devíličlenné rodiny. Ano, je to skutečně tak, mám 6, slovy šest sourozenců, mamku a dokonce dva taťky (jednoho teda už v nebíčku) a ti se možná, možná určitě, budou více či méně objevovat v mých zápiscích.

A tak jsem naznala, že není nic jednoduššícho, než přiložit jednoduché a hlavně profesionálně zpracované schéma na téma Moje rodina, aby se v tom třeba někdo neztratil.
A možná to časem ještě vylepším a dám sem ještě větší rodokmen, s babičkama, dědečkama, tetičkama a strýčkama, sestřenicema a bratrancem a kamarádkama a kamarádama, protože je toho spoustu a já se ráda píšu o lidech, až je to nepřehledný.

A doufám, že oceníte Markétčin vozík, na ten jsem obvzlášť pyšná.

Tisková mluvčí?

29. prosince 2014 v 20:18 | Gábina |  O Markétě a dětské mozkové obrně
O Markétě V. a podobně dívných lidech, hlásá titulek mého nového blogu.
Pravděpodobně první věc, které vás napadne je to, že Markéta Vinterová jsem já, děsně cool teenagerka se světovými názory (která se co nevidět stejně přejmenuje na Meg Wind), v hlubokých depresích, pochybující o sobě i o světě. A protože je hipster a antimejnstrýmák, co jde proti proudu, nazve se divnou, aby to svědčilo o jejích nekonvenčních myšlenkách.

Ne, musím vás zklamat, toto je možná Markéta z paralelního vesmíru, ale ta moje je moje sestra.
Moje dvacetiletá, hnědovkasá a hnědooká, inteligentní a vtipná a bohužel i také trošičku tělesně handicapovaná sestřička.

Má mozkovou obrnu (nesmí se říkat, že trpí MO, ale že ji má - na tohle je Marky silně alergická). Pokud si představujete těžko mluvící chuderku se skroucenými horními i dolními končetinami, ovládající jedním prstíčkem svůj obří elektrický vozík, tak jste naštěstí na omylu.
Markéta je děsně schopná a šikovná. S berlema přejde pokoj, když se jí chce tak zdolá i schody. Ruce i hlas má naprosto v pořádku. Šermuje! To například pro mě, která se děsí každého tělocviku, je věc nepochopitelná.
Občas dostane nějakou tu křeč, ale to není nic, nad čím by se měl zaneprázdněný člověk 21. století znepokojovat, jak sama říká.
Proto je divná. Divné znamená nenormální a nenormální zase něco, co je mimo normu. Bojovat s každým krokem je naštěstí mimo normu, takže Markétka je divná. Nemyslím to zle, na to ji mám až moc ráda, ale stejně je divná.

A proč si vlastně nepíše o vlastních zkušenostech sama? Je totiž zastánkyní této paní. Nechce, aby z ní někdo udělal obětního beránka, když dokázala úplně stejně věci, jako její vrstevníci. Vyrůst, vychodit základku, vychodit gympl, nechat se oškubat na nějaké brigádě, vykouřit první cigaretu, po které se rozhodla s tím radši nadosmrti skoncovat, šťastně i nešťastně se zamilovat, odmaturovat a dostat se na vysokou. Konec šmitec.

Rozumný pohled, ale já si stejně pořád myslím, že psát něco o jejím životě má smysl. Už jenom proto, že v Česku nikdo nic takového vlastně nedělá. Protože lidé s tělesným postižením jsou dílčí součástí společnosti a ostatní mají právo vědět, že jsou vlastně stejní ano, ale jisté detaily mají trošku ztížené a musí na ně jinak. A jejich rodiče. A jejich přátelé. A jejich spolucestující v MHD a jejich obsluha v restauraci a jejich lékaři, spolužáci a spolupraconíci a kdovíkdo ještě.
A tak jsme udělaly kompromis - blog o Markétě, ale psaný mnou. A vlastně nejenom o Markétě, slíbila jsem, že se tam musí objevovat i ostatní členové rodiny a kamarádi. A že se vyhnu jakýmkoli jazykovým prostředkům, které by jen trošičku vzbuzovaly lítost. A že Marky nebude trpět MO a nebude postižená, ale handicapovaná a MO bude mít.

Nemám Pulitzerovu cenu, ani jsem nevyhrála žákovskou literární klání o pivo Bohuslava Hrabala, jedině co, tak vám můžu nabídnou jedničky z češtiny téměř celé středoškolské studium a jednu účast na literární soutěži, kde jsme se tam ztrapnila, že příští roky jsem se tomu snažila vyhýbat jak jen to jde.
Ale mám doma skvělý a relativně ochotný pozorovací objekt, který je samozřejmě otevřen jakýmkoli dotazům, že Marky? Tak snad to na takový blogísek stačí.

Kam dál

Divná holka píšící o své ještě divnější sestře.
Markéta má dětskou mozkovou obrnu a já jsem se rozhodla o ní psát. Marky tvrdí, že nikdy nic nedokázala, takže by se o ní nemělo psát na blogu, ale na českém internetu nic podobného není a mělo by být. Myslím si já.

Nicméně jsem jí svatosvatě slíbila, že budu psát i o ostatních sourozencích a podobných nezáživnostech svého života.