Cestování

6. ledna 2015 v 19:18 | Gábina |  O Markétě a dětské mozkové obrně
V některých věcech to má moje sestřička možná i jednodušší než my, v některých stejné nebo jenom trošku komplikovanější, ale jsou věci, které by jí záviděl jenom nějaký masochista. A učebnicový příklad této kategorie je cestování.

Samozřejmě, zlepšuje se to, časy, kdy si vozíčkáři mohli nechat o cestě MHD jenom zdát jsou dávno pryč, ale i tak není o co stát, věřte mi, respektive věřte Markétce.

Zrovna to MHD je docela v pohodě. Nízkopodlažní spoje jezdí docela často a tvůrci jízdních řádů, minimálně tady v Brně, nejsou úplně vymázlí, takže to na sebe i docela navazuje.
Zastávky bez přístupu jsou ale typický příklad něčeho, kde soudruzi z Ukrajiny, nebo kdo nám ty zastávky stavěl, udělali chybu. Nízkopodlažní šalina je krásná věc. Lidi se přece mají rádi, tak si pomáhají, na světě je krásně, svítí sluníčko a voní kytičky. Když ale tato zhmotněná známka lidské solidarity přijede na ostrůvek, vysoký možná jen blbých 30 čísel, stejně je vozíčkář, který by si dovolil zatoužit do této šaliny nastoupit, pěkně v kelu. Anebo v nebíčku či v nemocnici, protože už je možná přejelo auto.
Člověk si to prostě neuvědomí, on je to jeden blbej krok, ale vozíčkář to prostě nemá jak zvládnout. Možná vozíčkář, který de facto "jenom" nemůže chodit se může naklopit na zadní kolečka a něco ještě překonat, ale lidé s horšími druhy handicapů, jako například někdo s dystrofií na elektrickém vozíku si může tak maximálně huknout, anebo taky spadnou na držku.
Krásným příkladem je brněnská ulice Cejl, aneb pro vozíčkáře prakticky velká neznámá. Pokud se tam chcete dostat, musíte vystoupit buď na Jugoslávské nebo na druhé straně a Maliňáku - a ni tam to není pro všechny a ideální - a dopravit se po vlastní ose. To zní lákavě, že?
Moje sestra je naštěstí docela požehnaný tvor a když se jí chce, tak se pomocí berlí, držátek i spolucestujících na schody dostane. Čehož ke zděšení ostatních lidí občas využívá, jako třeba jednou před Vánocemi.

Šly jsme spolu nakupovat dárky. Bylo pár dní před Vánocemi, všude narváno k prasknutí, takže si dovedete představit, jak se lidi tváří, když se někde objeví Markéta na vozíku a snaží se procpat davy a regály blízko u sebe. Uznaly jsme, že v této náladě se nakupovat nedá a že to necháme na někdy jindy (typický vánoční postup), na náměstí Svobody si daly svařáček a mířily domů. Když jsme se blížily k zastávce, zrovna jela šalina my ji chtěly stihnout, to je přirozené. Bohužel to byla stará krabice se schody.
Nastalo dilema. Nutit Markétu k tomuto atletickému výkonu, nebo mrznout na zastávce deset minut? Naštěstí mi sestra ulehčila volbu - "Gábi, jedem," a jelikož starším sourozencům se nemá odporovat, rychle jsem se jí snažila odvázat nohy a pomoct vstát.
V zadních dveřích, kam jsme si stouply, vystupovalo tak dvakrát víc lidí, než u ostatních výstupů, co samo o sobě neznačilo nic dobrého. To jsem si uvědomila, když se mi Marky chytla jednou rukou kolem krku, jednou za madlo u dveřích a po schodečkách se soukala dovnitř.
Byly jsme na třetím schůdku, když šalina známě zahoukala a zavřela dveře.
"Nééé!" volaly jsme svorně, když jsme spatřily, jak Markétin stokrát proklínaný vozík zůstal venku na zastávce.
Ve výsledku to nic tragického nebylo, vystoupily jsme další zastávku a já jsem pro něj zpátky doběhla, ale měli jste nás slyšet po jednu tu nekonečnou zastávku - "Někdo to ukradne nebo aspoň odveze strašně daleko anebo si na něm odtransportuje vánoční dárky, né, né, né."


To jsou Markétiny trable s cestováním. Od samotné múzy tohoto blogu jsem dostala pokyn dát sem jednoduchou radu, jak se chovat k vozíčkářům v dopravních prostředcích.
Uvolněte nám příslučný prostror, nevrhejte na nás pohledy, křečovitě nás nepřemisťujte a nesnažte s námi diskutovat o našem ubohém osudu, nepoučujte svoje děti o našem ubohém osudu a prostě nás nechte žít. Necestujeme poprvé a o pomoc si říct umíme.

A ještě si můžete přečíst moudré rady našeho dopravního podniku, který si tělesně postižených očividně velmi váží, a podívat se na bezbariérové zastávky. A nechat se od slečny poučit, jak s vozíkem na letišti, protože toho se bojí i moje chrabrá sestra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Divná holka píšící o své ještě divnější sestře.
Markéta má dětskou mozkovou obrnu a já jsem se rozhodla o ní psát. Marky tvrdí, že nikdy nic nedokázala, takže by se o ní nemělo psát na blogu, ale na českém internetu nic podobného není a mělo by být. Myslím si já.

Nicméně jsem jí svatosvatě slíbila, že budu psát i o ostatních sourozencích a podobných nezáživnostech svého života.