Jsem nudná, hnusná, pesimistická a ukňouraná, ale nemůžu si pomoct a pořád tě miluji

10. ledna 2015 v 16:28 | Gábina |  O jiných existencích
Omlouvám se, že dnešní článek Markétu nezmíní snad ani jednou. Že se netýká jí, ani někoho dalšího z mých mnoha a mnoha sourozenců, ale strašlivě egoisticky jenom mě. Pořád to samé holčičí fňukání, kterého je celý blog.cz naprosto přeplněný. Ale nemůžu jinak. Potřebuju se z toho trošku dostat, protože s Markétou teď řešíme maximálně její lovestory a kamarádky mi poradily, že život jde přece dál. A tak mi, a za to se velmi omlouvám, nic moc jiného nezbývá.

Na gymplu máme klasické rozdělení na áčko a béčko, rozdělení naprosto náhodné a udělané asi tak, aby v každé třídě bylo cca stejně holek jako kluků.
Vždycky když tyhle miniaturní osůbky v jedenácti přijdou do primy, vytvoří strašlivě úžasnej kolektiv ve své třídě a protože je všichni začnou srovnávat s tou druhou, tak ty začnou nenávidět. Přitozený postup a kdo tvrdí, že první dva roky ty třídy spolu nějakým způsobem vycházely, pěkně kecá.
Z béčka (anebo v tom druhém případě z áčka) znáte jenom tak dva tři lidi, kteří buď hrozně dobře běhají, hrajou na nějakej nástroj, anebo v případě spolužáka Honzy a béčáka Lukáše se perou způsobují otřes mozku.
Postupem času se obě třídy začínají setkávat v namixovaných hodinách, půčovat si od sebe pravítka a kalkulačky na písemky z matiky a občas si k sobě přisednou i na obědě. Pravý zlom, jak ve vztahu obou tříd, anebo nás dvou nastal až na společném lyžáku.

Poprvé jsme spolu promluvili u hromadného nakládání věcí do autobusu. Sice to byl jenom blbej béčák, ale oba jsme přišli trošku pozdě, a tak jsem se ho ptala, kam mám dát prkno, když už ho všichni mají naložený. Rozhovor tak na minutu, ve kterém jsme si stačili sdělit akorát, že nevíme a odkdy kdo jezdí na snowboardu.

Nejspíš jsme si byli souzeni, protože i při zařazování do družstev jsme se oba ocitli v tom skoro nejhorším (článek o sportech mám už v hlavě, takže velmi brzy pochopíte, co jsem já za talenta), na běžkách jsme se oba zbytku pokoušeli dokázat, že sjezdování není všechno a na prkně jsme konečně společně s pár dalšími frajírky s kšandami dole mohli předvést, co v nás skutečně je.

Ale až na nějaké vzájemné sbírání z hlubokého sněhu nebo ježdění na vleku jsme se spolu skoro vůbec nebavili. Možná jsem se mu už tehdy líbila, a tak se styděl, ale s větší pravděpodobností jsem mu byla úplně ukradená. Nevím, nikdy jsem se ho na to vlastně nezeptala.

Pravý zlom, alespoň tedy z mé strany, nastal, když se vracely školou půjčené lyže. On, alias K., alias Kuban, dostal za úkol všem oznámit, že je máme nosit dolů do lyžárny. My jsme se balili v pokoji a on jenom nervózně přešlapoval před pokojem a styděl se mezi nás vejít. Nakonec musel požádat nějakou svoji spolužačku, aby šla dovnitř a vyřídila mi to.
Vždcky se mi líbili takoví trošku drzejší, vysocí, brýlatí a tmavovlasí kluci a teď tam přede dveřmi stepoval pravý opak a já jsem se během asi tak pěti vteřin šíleně zamilovala.

A potom nastává ta trapná část. Asi rok jsme se míjeli na chodbě a akorát stydlivě klopili zraky. Sice jsme byli přátelé na facebooku, ale po lyžáku si každý přidával z paralelní třídy, takže na tom nebylo nic neobvyklého. Hrozně jsem se tím užírala a říkali si, že když jsem normálně celkem extrovertní, nebo aspoň tak něco na středu, tak proč ho nejsem schopná oslovit.

Naštěstí dokonale funguje systém šeptandy, takže když jsem se po asi půl roce trápení svěřila své nejlepší školní kamarádce Šárce s tím, že to nesmí nikomu říct, ta to řekla Páje a Martinovi a protože Martin je bratrenec Lidu z béčka, tak se to dozvěděla Natka, Miriam a Anička z paralelky, od nich zase Lukáš, Fífa a nějakým způsobem to došlo i ke Kubanovi.

On byl asi taky dost nahlodaný a když se to dozvěděl, prý se kvůli mně přihlásil na čestinářskou olympiádu. A napsal mi na facebooku. A bavil se se mnou, když mě potkal. A zamiloval se do mě.

A mě splnil sen. Skoro rok jsem fantazírovala o Kubanovi jako o nejlepším chlapci na světě a teď jsem ho měla. Celého a pro sebe.
On mě podruhé motivoval k hraní na kytaru, čehož jsem poprvé nechala někdy ve dvenácti letech, naučil mě třídit odpad, kvůli mě si přečetl všechny díly Písně ledu i ohně, i když při polovině kapitol dost trpěl. A hlavně se mnou diskutoval o věcech, o kterých jsem se vždcky chtěla bavit a neměla jsme moc s kým. Na první pohled byste sice možná řekli, že vypadá, jakože neumí napočítat do pěti, ale měl a vlastně pořád má obrovský rozhled a znalosti. Dokáže ale uznat cizí argument a respektovat oponenta.
A nejen to. Uměl si ze sebe udělat srandu. Lízali jsme spolu namrzlé zábradlí, jezdili na prkě po zadku, na koncertě házeli babiččiny krajkované kalhotky na zpěváka a nemyslel si o mě, že jsem prase a magor, když jsem to navrhla. Dokázal potěšit, zlepšit náladu, jako nikdo na světě, nebo aspoň v mém světě.
Objímal a líbal naprosto bezchybě. Nikdy jsem si vlastně nepřipadala líp, než celá namačkaná na něj, když jsem nevnímala nic jiného, než naši spřízněnost.
Byl zodpovědný a měl originální nápady. Dokázal druhé ocenit. Čím dýl ho znám, tím víc vidím, jak je to výjimečný člověk.

Měla jsem všechno tohle. Nejspřízenější duši ze všech. A mě, naprosté krávě, vadily dvě hloupé, povrchní a stupidní věci. A) špatně se učil a měl dělat reparát. Zpětně jsem od kohosi dozvěděla, že má nějakou poruchu a nikdy si vůbec nestěžoval. B) Nechtěl se mnou ještě spát.
Žádné další chyby nemá, nebo jsou tak zanedbatelné, že je oproti mě absolutně zbytečné je zmiňovat. A tak místo toho, abych si cenila každého okamžiku stráveného s Kubanem, nutila jsem ho být doma a učit se. A místo toho, abych si srovnala priority a cenila si toho, že to se mnou myslel vážně a nejenom zbouchnu holku, vyspím se s ní a konec, zazlívala jsem mu, že Šárka s Ondrou už přece dávno spí, tak proč bychom neměli my. Zahodila jsem Kubana, abych se vyrovala kamarádce ze školy! Je mi ze sebe špatně.
Rozešla jsem se s ním, protože čtverka z biologie a trojka z informatiky mi přišly jako zásadní priority a taky kvůli Šárce.

A půl roku, kdy spolu nejsme, je pro mě zatím nejhorší období, jaké jsem zažila. Potkáváme se na chodbě a on místo toho, aby mnou pohrdal a odvracel pohled, se na mě usmívá jako na příjemně strávený rok. Jako na hezké dospívání. Jako na milou, ale uzavřenou kapitolu svého života.
Na druhou stranu, nijak se ani netají, že pravděpodobně našel lásku svého života, protože já nestačím žasnout nad nasazením, s jakým na chodbách ožužlává tu vysokou, pěknou a šestnáctiletou blondýnku. Můj a ještě k tomu nesmělý Kuban a je mu jedno, kolik lidí si o nich ve škole šušká.

Tímto bych té mé drahé, nejdražší a vlastně ze začátku i do jisté míry tajemné osobě chtěla poděkovat. Pravděpodobně se zachovám jako Bel Rowley z The Hour a Freddiemu/Kubanovi to nikdy nenechám přečíst. Třeba ale jednou najdu odvahu, protože by měl vědět, že ten rok a kousek, co jsme spolu strávili byl opravdu nejkrásnější, jaký jenom člověk může zažít. A že toho nesmírně lituju a že na něj myslím úplně pořád. A že se děsím maturity a času odloučení. Protože ty chvíle setkání sice bolí, ale i tak jsou nejkrásnější z toho, co se mi ve škole děje. A že pokud bych měla jedno přání, tak vrátit čas do června, Kubanovi se omluvit a nepustit ho pryč ani na okmažik.



Pozn.: Neoslovuju ho Kuban z nějaké zášti nebo nenávisti. Říkám mu tak, protože vím, že se mu to líbí nejvíc a že při Kubíkovi, Kubíčkovi, Kubsíkovi nebo Jakoubkovi dost trpí. Říkám mu Kuban právě proto, že ho miluju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 piuPIU piuPIU | Web | 10. ledna 2015 v 17:51 | Reagovat

Bohužel, to se občas stává, že člověk odkopne někoho důležitýho s důvodem, za kterej by si po pár měsících (nebo letech) nejradši sám nafackoval. Zkus se mu omluvit a vzít ty důvody zpátky. Neslibuju, že se k tobě vrátí a bude všechno jako dřív, ale aspoň se ti ulehčí od toho jak se teď zlobíš sama na sebe. ;)
Držím palce!

2 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 10. ledna 2015 v 18:12 | Reagovat

A sakra! Tak to je fakt smůla. Taky bych jednou chtěla potkat takovýho dokonalýho krasavce...

3 Gabriela Vinterová Gabriela Vinterová | Web | 10. ledna 2015 v 18:38 | Reagovat

[1]: Odhodlávám se už hodně dlouho. Tak snad se jedou odhodlám úplně...

[2]: No právě že moc není, aspoň z objektivního hlediska ne. Což ovšem na celé věci ale absolutně nic nemění.

4 maya maya | Web | 11. ledna 2015 v 10:45 | Reagovat

Nejhorší je, když přijdeš o osobu se kterou si rozumíš, a vlastní vinou. Možná se to teď nezdá, ale další lásku najdeš dřív nebo později :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Divná holka píšící o své ještě divnější sestře.
Markéta má dětskou mozkovou obrnu a já jsem se rozhodla o ní psát. Marky tvrdí, že nikdy nic nedokázala, takže by se o ní nemělo psát na blogu, ale na českém internetu nic podobného není a mělo by být. Myslím si já.

Nicméně jsem jí svatosvatě slíbila, že budu psát i o ostatních sourozencích a podobných nezáživnostech svého života.