Petr - biologický otec, Aleš - taťka jak má být

13. ledna 2015 v 22:56 | Gábina |  O jiných existencích
Odbočím od tématu Markéta a bytí vozíčkářkou. Jednak se nic zas tak zásadního neděje a hlavně jsem si uvědomila, že mám ráda svého tatínka, a tak se sestřiným požehnáním napíšu něco o něm.

Začnu úplně od začátku, tedy v roce 1988, na velmi rychlé a improvizované svatbě, kdy si osmnáctiletá Radka H. (v mým věku!) vzala o čtrnáct let staršího Petra B. Důvodem svatby tehdy nebyla nějaká láska nebeská, ale spíš Kiki, netrpělivě čekající u mamky v břiše. No a protože manželé nebyli žádní troškaři, šlo to potom jako na jezdícím pásu - Kiki, Ondra, Marky, já a nakonec Vojta.
U Petra, tedy našeho taťky vypukla roztroušená skleróza už v docela pokročilém stádiu. Mamka mu říkávala, ať zajde k doktorovi, ale on byl velmi hrdý muž a rozhodně žádný hypochondr, který si od nějaké ženské a doktorů nenechá poroučet a nějaké brnění nebo záchvaty, kdy byl chvíli úplně mimo, to přece nic neznamená.
Bohužel zjistili to, když Kiki bylo šest let a přestože jedl plno léků, zbývalo mu už jenom pár let. A i těch pár let v podstatě strávil v posteli, takže mamka byla vlastně sama na šest lidí. Docela síla.
Umřel, když mě byly čtyři roky, to znamená roku 2000. Trošku si ho pamatuju, ale jsou to spíš jenom záblesky - člověk ležící v posteli, kolem kterého se musí chodit téměř po špičkách. Je to můj otec, měla bych o něm mluvit jedině v dobrém, ale prakticky nemám žádné vzpomínky.

Mamka se potom stala vdovou s pěti dětmi a ne zrovna úplně příznivou finanční situací - ještě když vezmete v úvahu potřebnou rekonstrukci domu, aby se po něm mohla pohybovat Markéta, nebyla to zase taková sranda.
Snažili jsme se z toho nehroutit a nějak vyžít. Mamka začala skoro hned chodit do práce a my jsme se taky snažili pomáhat, jak se dalo.
Varuji vás, že to bude znít lacině jako červená knihovna, ale mohla bych přísahat na Bibli, vlajku nebo cokoli jiného, že to je všechno pravda. Když tedy mamka nastoupila do práce, měli nového kolegu, dokonce zástupce vedoucího. Mladý, vystudovaný, nějakou dobu dokonce přednášel na vysoké škole, bohatý a svobodný! Muž jako z Austenovských románů, takže všechny nezadané ženské z účtárny zbystřily pozornost. A on, světě div, se zamiloval do naší mamky. Možná proto, že jako jediná se mu nesnažila lézt do zadku. Nebo že měla tak velkou rodinu a Aleš pochází z velké rodiny. Nebo si prostě byli souzeni a tečka.
Mamka ale pořád vedla svou - stará matka tolika dětí přece nebude kazit život takovýmu hošíkovi. Podotýkám, že jsou od sebe o tři roky, což zase není tak tragické. A stejně by ho to přešlo, tyhle typy to vždycky přejde. Prostě by mě nechal být a co já bych si pak počala?
Na druhou stranu se ale taky zamilovala. Jako puberťačka. Takže když nám líčila, dnes už legendární, historku o tom, jak si firemní večírek přivedl nějakou jinou ženskou, prý kamarádku, a ona málem vyletěla z kůže, srší to emocemi ještě po třinácti letech.
No a po nějaké době, když se vybrečela u babičky a ta jí pořádně domluvila, a když jeho náklonnost byla pořád větší, tak to dali dohromady. A po pár měsících chození se vzali. Svatba byla tentokrát pořádná, ne žádná tajná jenom se svědky a pár známými.
Aleš nás všechny adoptoval, takže jsme si jméno z B. změnily na V., což hlavně ve škole přinášelo dost zmatků. Jedna učitelka si prý odmítala Kiki přepsat a tvrdohlavě si ji pořád vedla jako Kristinu Blahovou. A aby těch dětí nebylo málo, do sbírky s mamkou ještě přispěli našimi mladšími sourozenci Matějem a Eliškou. Potom taky radši změnil práci, jednak kvůli penězům a taky aby se s mamkou vyhli ponoře a blbým pomluvám.

A o co jsme přišli v dětství, to nám bylo nahrazeno později. A když se mě dneska někdo zeptá, kterého ze svých dvou otců považuju za toho pravého, neváhám ani chviličku a říkám Aleš. ALEŠ!
Konečně máme tatínka, který si s námi vyrazí na kolo, na konci nám koupí kofolu a párek a pokecá si s námi o těžkém životě. A odviruje počítač a přidělá poličku a opraví repráky. Protože tak to taťkové přece dělají.
Mamka teď díky němu jen září, což se někdy před patnácti lety rozhodně říct nedalo. K jeho vlastní zlosti se jí jednou naše zapomnětlivá babička ptala, o kolik že je to vlastně mamka mladší. Září jako sluníčko a užívá si života se svým skvělým chotěm a beztak úžasnými dětičkami.

Díky tati!


Žádnou dobrou fotku taťky nemám, ale Maťák je prý celý on, tak když ne otce, tak aspoň syna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Divná holka píšící o své ještě divnější sestře.
Markéta má dětskou mozkovou obrnu a já jsem se rozhodla o ní psát. Marky tvrdí, že nikdy nic nedokázala, takže by se o ní nemělo psát na blogu, ale na českém internetu nic podobného není a mělo by být. Myslím si já.

Nicméně jsem jí svatosvatě slíbila, že budu psát i o ostatních sourozencích a podobných nezáživnostech svého života.